Pohádka o štěstí

Pohádka o štěstí

Erich Kästner

man-3029703_1920

Starému muži, který seděl naproti mně v zakouřené hospůdce mohlo být dobrých 70. Hlavu měl jak pokrytou sněhem a oči se mu leskly jak umetené kluziště.

Ach jo, jak jsou lidé hloupí“ řekl a potřásl hlavou tak, že jsem si na chvíli pomyslel, že mu z vlasů vylétnou sněhové vločky.

Štěstí přeci není šiška trvanlivého salámu, z které si člověk může každý den ukrojit kolečko jak se mu zachce.“

Souhlasím…“ zamyslel jsem se. „…na štěstí není vůbec nic uzeného. Ačkoliv…“

Ačkoliv?!“

Ačkoliv zrovna Vy vypadáte, jako by Vám doma v udírně visela celá kýta štěstí.“

Já jsem výjimka“ řekl a napil se. „Já jsem TA výjimka. Já jsem muž, který má ještě jedno přání.“ Podíval se mi zkoumavě do obličeje a potom začal vyprávět svůj příběh.

Už je to dávno“ řekl a podepřel si hlavu rukama. „Velmi dávno. Čtyřicet let. Byl jsem ještě mladý a život byl pro mě utrpením… A když jsem jednou takhle v poledne, celý zahořklý, seděl na zelené lavičce v parku, sedl si vedle mě starý muž a jen tak mimochodem prohodil: Tak dobře. Zvážili jsme to…, dáme ti tři přání.

Zíral jsem do novin a dělal, jako že jsem nic neslyšel. Přej si, co chceš pokračoval. Nejkrásnější ženu, hodně peněz nebo ten nejdelší plnovous, je to tvoje věc. Ale buď už konečně šťastný! Tvoje nespokojenost nám leze na nervy.“

Vypadal jako Santa Klaus v civilu. Bílý plnovous, tvářičky jak jablíčka, obočí jak z cukrové vaty. Nic šíleného. Snad jen přehnaně dobrosrdečný. Letmo jsem si ho prohlédl a dál zíral do novin.

Řekl: Ačkoliv nám do toho nic není, co se svými třemi přáními uděláš, nebylo by vůbec od věci si celou záležitost předem pořádně rozmyslet. Protože tři přání jsou tři přání. Ne čtyři nebo pět. A pokud by si i potom měl zůstat dál závistivý a nešťastný, už bychom tobě ani sobě nemohli pomoci.

Nevím, jestli se můžete vžít do mé situace. Seděl jsem na lavičce a handrkoval se s bohem a celým světem. V dálce zvonily tramvaje. Městem táhnul za zvuků bubnů a trumpet průvod směrem k zámku. A vedle mě seděl tenhle starý brebta!

Rozzlobil jste se?“

Rozzlobil. Cítil jsem se jak konvička těsně před bodem varu. A když chtěl znovu otevřít tu svou ovatovanou pusu, vyhrknul jsem celý roztřesený hněvem: Abyste mi, Vy starý osle, už dál netykal, využívám svou svobodnou volbu vyslovit první přání:

Táhněte k čertu!

Nebylo to citlivé ani zdvořilé, ale nemohl jsem si prostě pomoci. Jinak by mě to rozervalo.

A?“

Co, a?“

Zmizel?“

Ach tak! Samozřejmě, že zmizel! Jak když proutkem mávneš. V okamžiku. Rozplynul se jak pára nad hrncem. Podíval jsem se dokonce i pod lavičku. Ale tam také nebyl.

Z naprostého šoku se mi udělalo úplně zle. Najednou to vypadalo, že tři přání jsou opravdu skutečná! A první přání se už naplnilo! Můj ty dobroto.

A pokud se naplnilo, tak potom byl ten dobrotivý, milý a hodný děda ať to byl kdokoliv, nejen pryč, nezmizel jenom z lavičky. Ne, potom byl u ďábla! V tom případě byl v pekle.

Nebuď dětinský. Řekl jsem sám sobě. Peklo přeci neexistuje a ďábel také ne.

A co ta tři přání, copak ta mohou existovat?

Nicméně ten starý muž, sotva jsem si to přál, zmizel… Polilo mě horko a zároveň se do mě pustila zima. Třásla se mi kolena. Co mám dělat?

Ten starý muž musí zpátky sem, ať peklo existuje nebo ne. To jsem mu byl dlužen.

Musel jsem použít své druhé přání, druhé ze tří, o já vůl! Nebo jsem ho snad měl nechat tam kde byl? S jeho hezkými tvářičkami jako jablíčkami? Opečenými jablíčkami, pomyslel jsem si s hrůzou. Nezbyla mi jiná volba.

Zavřel jsem oči a zašeptal bojácně: Přeji si, aby ten starý muže seděl zase vedle mě! Vězte, že jsem si dlouhé roky dělal ukrutné výčitky, že jsem své druhé přání promrhal tímto způsobem. Ale tenkrát jsem neviděl jiné východisko. Ani žádné jiné nebylo.“

A?“

Co, a?“

Vrátil se?“

Ach tak! Samozřejmě, že se vrátil! V okamžiku. Seděl zase vedle mě, jako by nikdy nezmizel. To neznamená, že by na něm nebylo trochu vidět, že…že byl někde, kde to bylo pekelné. Myslím, kde muselo být velmi horko. To ano. Husté bílé obočí bylo poněkud spálené. A ten krásný plnovous také utrpěl. Obzvláště na koncích. Kromě toho byl cítit spálenou pečínkou.

Podíval se na mě vyčítavě. Potom vytáhl z náprsní kapsy svůj hřebínek na vousy, upravil si knír a obočí a chraplavým hlasem pravil: Poslyšte mladý muži, to od Vás nebylo milé!

Vykoktal jsem omluvu. Jak moc mě to mrzí. Já jsem přeci nevěřil na tři přání. A koneckonců jsem se kromě toho snažil svou chybu napravit.

To je správně, mínil. Ale už byl nejvyšší čas. Potom se usmál. Usmál se tak přátelsky, že mi málem vytryskly slzy.

Řekl: Nyní máte ještě jedno přání. Třetí. Doufám, že s ním budete zacházet poněkud opatrněji. Slíbíte mi to?

Kývnul jsem a polknul. Potom jsem odpověděl: ano, ale jenom když mi budete zase tykat.

Tu se musel smát. Pověděl mi: dobře, můj chlapče. A podal mi ruku. Žij blaze. Nebuď příliš nešťastný. A dávej si pozor na své poslední přání.

Slibuji Vám to, odvětil jsem slavnostně. Ale už byl pryč. Jak pára nad hrncem.“

A?“

Co a?“

Od té doby jste šťastný?“

Ach tak. Šťastný?“

Můj soused vstal, sundal z věšáku klobouk a kabát, podíval se na mě svýma lesklýma očima a řekl: „Posledního přání jsem se čtyřicet let nedotknul. Párkrát jsem už byl blízko. Ale ne. Přání jsou dobrá, pouze, dokud je má člověk před sebou. Žijte blaze.“

Díval jsem se z okna, jak šel přes ulici. Sněhové vločky kolem něj tančily. A on mi úplně zapomněl říci, jestli je alespoň šťastný. Nebo mi snad neodpověděl úmyslně?

To je samozřejmě také možné.old-2742052_1920 (2)